Hendiala
Michaela Puklová
Moje pravý jméno je Michaela Puklová, chodím do druhýho ročníku
Euroškoly, což je v podstatě něco jako obchodka. Většinu času, když nejsem ve
škole, kempim u počítače a pařim gamesy nebo jsem na icq. Ale určitě radši
strávim den s lidma, který mám ráda... Aktivně nic nědelám, až teď se ponořím
do Nildoru, ráda tancuju, čtu, koukám na filmy a bez poslechu hudby bych asi
brzo pošla, v zimě si zajedu na hory, miluju vyjížďky na koních na chatě... To
by asi stačilo, myslím, že obrázek si o mě nejlíp uděláte sami, až mě
poznáte...
Mé jméno je Hendiala a jsem desátým nejmladším dítětem a
zároveň i jedinou dcerou. Moji rodiče si hned po prvním bratrovi přáli
holčičku, ale jejich přání nebylo vyslyšeno, a tak moje matka musela vytrpět
ještě dalších osm bolestivých porodů, než se konečně spolu s otcem dočkali.
Jenže mý rodiče ze mě chtěli mít příkladnou dámu s vybraným chováním, upravenou
v každé situaci a navlečenou do šatů. Jenže už v pěti letech mě nebavilo hrát
si s panenkami a nosit růžovou, ale spíš jsem sympatizovala s mými staršími
bratry. Navlékala jsem se do jejich kalhot a košil a brala jim zbraně. Ty mi
ovšem byly hned zase odebrány, protože si to rodiče nepřáli a bratři by dostali
nějaký trest, kdyby mi je nechali. A tak jsem se dalších pět let snažila kvůli
rodičům chovat jako vzorná slečna. Ale má hlava už dál nebyla schopná utišit
hlas srdce. Táhlo mě to do venkovního kamenného domku plného všemožných zbraní.
Ze všech těch mečů, sekyr, halaparten, luků, kuší a dýk, mě nejvíce přitahoval
jeden a půl ruční meč. Cítila jsem jak mi padne do ruky, párkrát jsem ním
máchla do prázdna. Myslím, že už od té doby jsem s ním byla spojena. A tak jsem
vždycky v noci čekala, až všichni usnou, a pak jsem se potají vydávala do naší
stáje s koňmi, popadla jsem meč a zkoušela si šerm do prázdna nebo do snopů
slámy. Jedné noci při mém pilném tréninku vrzly dveře od stáje a vešel můj
nejstarší bratr. Popošel kousek ke mně a chvíli se zkoumavě díval. Pak náhle
tasil meč a zakřičel: ,,Braň se !" Poznal, že mám talent, a tak mě pak
trénoval skoro každou noc. Uteklo dalších pět let a ze mě byl už lepší
bojovník, než byl můj bratr. Avšak jednoho dne nás přistihl můj otec, když jsme
se vraceli z noční vyjížďky. Samozřejmě to hned sdělil matce a oba byli velice
zklamáni. Ze vzteku mi řekli, že dcera která svým rodičům lže a opovrhuje
jejich výchovou, nemůže být jejich dcera a tudíž nemůže bydlet ani pod stejnou střechou jako oni. A
tak jsem vzala svůj meč, nasedla na koně a vydala se neznámo kam. Věděla jsem,
že matka s otcem budou litovat svých slov, a že by si byli přáli, abych se
vrátila zpátky domů. Jenže moje hrdost mi to nedovolovala. Hned po prvním dni
cesty jsem narazila na dva vrky. Vypadali nadšeně, že vidí na první pohled
snadnou kořist. Ač nerada, musela jsem poprvé zabíjet. O týden později mě
nahánělo 6 vrků, štěstí mi ale přálo, protože mě před nimi zachránila skupinka
elfů. Vždy jsem o nich pouze slýchávala, byli vážně tak úchvatní jak se o nich
říkávalo. Spřátelili jsme se. Několik měsíců jsem s nimi žila. Bylo mi u nich
dobře, ale cítila jsem, že to ještě není to místo, kde bych se měla usadit.
Pokračovala jsem tedy v putování, sbírala zkušenosti a zdokonalovala se v boji
s mečem. A po dvou letech jsem konečně došla až sem... Sem k Vám. Tady cítím,
že Nildor je to pravé místo, kam opravdu patřím, kde splním své poselství.